Švýcarské podzemní město pod Alpami

Za mokrého podzimního rána ve švýcarských Alpách znějí hory… dutě. Nákladní vlak se u Erstfeldu noří do skály, zmizí, jako by ho pohltil svah, a znovu se objeví až o 57 kilometrů dál, na druhé straně země. Nad ním se pasou krávy, aniž tuší, že hluboko pod jejich kopyty nepřetržitě pulzují tisíce tun oceli a betonu. Na nástupištích cestující popíjejí kávu, projíždějí telefony a nastupují do vlaků, které většinu své cesty stráví uvnitř země.

Švýcarsko už téměř 30 let nenápadně vrtá, odstřeluje a vyhlubuje pod vrcholy vlastní skryté město.

Toto město však nemá ulice. Má tunely.

Neviditelná síť pod Alpami

Jakmile se na ni jednou zaměříte, je těžké vytěsnit z hlavy skutečný rozsah švýcarského podzemí. Na povrchu jsou pohlednicové vesnice, průzračná jezera a dokonalé sjezdovky. Bezprostředně pod touto scenérií se rozprostírá hustá síť železničních a silničních tunelů, nouzových štol, ventilačních šachet i servisních kaveren, která rozlohou soupeří s řadou středně velkých měst.

To, co na mapě vypadá jako obyčejný tunel, bývá ve skutečnosti víceúrovňovou stavbou: dvěma tubusy, propojkami každých 325 metrů, skrytými zázemími pro údržbové týmy, odvodňovacími kanály a nekonečnými kabelovými trasami.

Typickým symbolem této podzemní ságy je Gotthardský úpatní tunel. Byl otevřen v roce 2016, vede pod Alpami v délce 57,1 kilometru a je nejdelším železničním tunelem na světě. Označení „tunel“ je ale zjednodušené: po započtení obou tubusů a přístupových chodeb jde o systém galerií dlouhý přes 150 kilometrů.

Výstavba trvala 17 let. Horníci pracovali ve střídajících se směnách, často nepřetržitě 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Osm pracovníků přišlo o život. Další tisíce lidí po deset či více let nedojížděly jen na staveniště, ale doslova do nitra hory.

Gotthard přitom nebyl začátkem celého příběhu. Od 90. let Švýcarsko uskutečňuje celostátní projekt NEAT (Nové železniční spojení přes Alpy), který proměňuje způsob, jakým Evropa překonává tuto horskou bariéru. Železniční tunely Lötschberg a Ceneri, desítky silničních tunelů včetně Gotthardského silničního tunelu a San Bernardina i menší regionální spojení vytvářejí další a další vrstvy.

Země tak postupně přesunula významnou část dopravy, logistiky i strategických zásob pod zemský povrch. Alpy bývaly překážkou. Dnes jsou infrastrukturou.

Jak se město vytesává do skály?

Zvenčí může ražení tunelu působit jako prosté vrtání obří vrtačkou. Pod zemí se však mnohem více podobá chirurgickému zákroku. Ještě před prvním odstřelem geologové zkoumají horu podobně jako lékař snímek pacienta. Pomocí seismických měření, průzkumných vrtů a archivů shromažďovaných po desítky let odhadují, jak se hornina po otevření zachová.

Poté nastupují tunelovací stroje (TBM) nebo týmy provádějící vrtání a odstřely. Každý den, po celé roky, postupují vpřed jen o několik metrů.

Švýcaři tuto každodenní práci dovedli k umění spolehlivosti. Na některých stavbách se noční směna stává téměř samostatným světem. Pracovníci jedí raclette v montovaných jídelnách, vtipkují švýcarskou němčinou, italštinou i portugalštinou. Do hory sjíždějí výtahem nebo vlakem a někdy stráví celou desetihodinovou směnu bez jediného záblesku denního světla.

Když tunelovací stroj narazí na kapsu vody nebo nestabilní horninu, atmosféra se okamžitě změní. Práce se zpomalí, inženýři se shromáždí u obrazovek a objeví se tichá myšlenka: poslední slovo má vždy hora.

Proč země do těchto podzemních tepen investuje tak mnoho a tak dlouho? Část odpovědi je ryze praktická: Švýcarsko leží uprostřed Evropy a je plné hor. Nákladní automobily i vlaky tudy zkrátka musejí nějak projet. Hlubší důvod je však politický a kulturní. V 90. letech voliči podpořili Alpskou iniciativu a v podstatě tím řekli: chceme dostat nákladní dopravu ze silnic, z údolí a na železnici.

Tunely byly jediným způsobem, jak vyhovět geografii a zároveň respektovat toto hlasování. Řekněme si otevřeně: nikdo se dobrovolně nerozhodne utratit desítky miliard a strávit tři desetiletí pod zemí, pokud celá země nepovažuje tento kompromis za smysluplný.

Jak podzemní město mění každodenní život

Výsledek nepocítíte při pohledu do mapy, ale při cestování zemí. Trasa z Curychu do Milána, která dříve připomínala vytrvalostní zkoušku přes klikaté průsmyky, dnes vede pod Alpami přibližně tři hodiny. Nákladní vlaky, jež se kdysi pomalu šplhaly spirálovými tunely, nyní jezdí téměř po rovině, rychleji, levněji a s nižší spotřebou energie.

Hluk a znečištění, které by jinak zaplnily údolí, jsou odsunuty z dohledu do světa betonových prstenců a ventilačních potrubí.

Pro obyvatele horských vesnic znamená tato proměna víc než jen dopravní příběh. Méně kamionů přináší v zimě nižší riziko, méně nocí probuzených brzděním motorů i méně prachu ve vzduchu. Turismus získává jiný rytmus: návštěvníci přijíždějí snáze, ale krajina zároveň nese méně viditelných „jizev“.

Je v tom tichá úleva: nejtěžší a nejšpinavější část překonávání Alp probíhá mimo dohled, tam dole, kde je skála silná a veřejnost se téměř nepohybuje.

Podzemní město současně mění švýcarské uvažování o rizicích a odolnosti. Mnohé tunely mají souběžné bezpečnostní tubusy, propojky a evakuační zóny, které připomínají malé stanice ukryté uvnitř hory. Nechybějí požární dveře, tlakuvzdorné stěny, místnosti se záložním napájením ani velíny sledující vše od rychlosti větru až po polohu vlaku.

„Lidé vidí čistý tunel a myslí si, že je to jen díra v hoře,“ řekl mi jednou švýcarský inženýr. „Nevidí však úroveň zálohování podobnou nemocnici, kterou skrýváme za těmi stěnami.“

• Více tubusů: jeden pro každý směr, často doplněný servisním nebo bezpečnostním tubusem
• Propojky: únikové cesty po několika stech metrech, podobné nouzovým chodbám v obchodním centru
• Ventilační kaverny: obrovské skryté prostory, které dokážou odvést kouř nebo ochladit vzduch
• Monitorovací systémy: senzory sledující horninu, teplotu i vibrace
• Přístupové tunely: úzké štoly, které kdy uvidí jen personál a záchranné týmy

Zvláštní intimita země s jejími horami

Ve vztahu Švýcarska k Alpám je cosi téměř paradoxního. Na povrchu země prodává představu nedotčené přírody: turistické stezky, dřevěné chalupy a čisté řeky. Pod nimi jsou tytéž hory provrtané jako ementál a naplněné železničními tubusy, silničními tunely, vojenskými bunkry, nouzovými kryty a sklady.

Každý zná ten okamžik, kdy po dlouhém tunelu vyjde na slunce a má pocit, že se přenesl v čase nebo prostoru. Ve Švýcarsku je takový skok každodenní rutinou.

Tento dvojí život vyvolává nenápadnou otázku: do jaké míry lze krajinu využívat, aniž by se změnil její význam? Mnoho Švýcarů by řeklo, že tunely chrání Alpy před škodami na povrchu, a něco na tom je. Méně infrastruktury nahoře, více práce dole. Jiní se obávají, že spoléhání na neviditelné megapodniky může lidi vzdálit od skutečného rozsahu toho, co se děje jejich jménem.

Tunel dlouhý 57 kilometrů pod nohama nevnímáte stejně jako dálnici, která protíná vaši vesnici.

Podzemní město zároveň otevírá jiný pohled na budoucnost. Klimatický tlak sílí, extrémní počasí přichází častěji a prostor na povrchu je omezený. Někteří plánovači už hovoří o využití podzemních prostor pro datová centra, ukládání energie či dokonce chráněné zemědělské laboratoře. Švýcarsko už pro podobné projekty má potřebné know-how, stroje i kulturu konsenzu.

Prostá pravda zní: země tři desetiletí budovala nejen tunely, ale i schopnost žít s horou zevnitř. Zda se tento přístup stane vzorem pro ostatní, nebo varováním, je příběh, který se stále píše hluboko pod sněhem.

Časté otázky:

• Jak dlouho Švýcarsko tyto tunely staví? Většina moderní podzemní sítě vznikla přibližně během posledních 30 let. Hlavní alpské úpatní tunely se budovaly od poloviny 90. let do 10. let 21. století, navazují však na více než stoletou tradici menších tunelů.
• Je Gotthardský úpatní tunel jediným obrovským tunelem ve Švýcarsku? Ne. Je vlajkovou lodí, ale patří do širšího systému zahrnujícího úpatní tunely Lötschberg a Ceneri, desítky dlouhých silničních tunelů, bezpečnostní štoly a servisní kaverny.
• Jak bezpečné je cestování těmito tunely? Bezpečnostní standardy jsou mimořádně přísné: zahrnují více tubusů, únikové cesty, pokročilé monitorování a pravidelná cvičení s hasiči, zdravotníky a železničním personálem.
• Proč Švýcarsko tolik investuje pod zemí místo výstavby dalších silnic na povrchu? Kombinace strmého terénu, ochrany životního prostředí a veřejných hlasování, která prosazují přesun nákladní dopravy ze silnic na železnici, činí z tunelů nejrealističtější způsob, jak zachovat plynulou mobilitu bez zaplnění údolí dálnicemi.
• Mohou tento podzemní model převzít i jiné země? Technicky ano, vyžaduje však dlouhodobé plánování, politický konsenzus, obrovské rozpočty a kulturu, která přijímá projekty trvající několik desetiletí, jejichž největší části zůstávají pro většinu obyvatel neviditelné.