Když řeky znovu tečou: proč mizí říční překážky

Pracovníci ustoupí, přihlížející zvednou mobily a volavka odletí v pomalém, podrážděném oblouku. Pak zábrana povolí. Proud vody se vyvalí vpřed, stáčí se a pění v korytě, které bylo po desítky let suché. Pohled je chaotický, téměř násilný, přesto lidé na břehu začnou tleskat, jako by protržení hráze mohlo být dobrou zprávou.

Podobné výjevy se opakují po celém světě. Už bylo odstraněno více než 15 000 říčních překážek - nízkých přehrad, jezů, propustků i betonových zdí, které kdysi působily jako nezměnitelné. Dnes se rozřezávají, vytrhávají ze země a nenápadně mizí z map.

To, co v těchto řekách následuje, je podivnější a nadějnější, než většina lidí čeká.

Když si řeky znovu vzpomenou, jak se pohybovat

Několik týdnů poté, co na severu Španělska odstranili malou přehradu, si místní začali všímat věcí, které neviděli od dětství. Voda už nestála v zatuchlé, hladké tůni; stáčela se, šuměla v mělčinách a rachotila přes kameny. Děti po škole chodily k řece a házely do proudu klacíky jen proto, aby sledovaly, jak rychle mizí po vodě. Místo fádní hnědé nádrže teď znělo živě - tichý, nepřetržitý hukot nahradil unavené nehybné ticho.

Rozdíl byl cítit i ze břehu. Ubyl bahnitý pach stojaté vody a přibyl ostrý, chladný vzduch stoupající z proudu. Na místech, kde po léta téměř nic nežilo, se objevily ryby. Nebyli to vysazení pstruzi v betonové nádrži, ale divoké ryby, které si razily cestu proti proudu, jako by jen čekaly na znamení.

Nejde o ojedinělý zázrak. Jen v Evropě bylo v roce 2023 odstraněno více než 487 překážek, od Norska po Portugalsko, a znovu se tak propojilo přes 692 km řek. Ve Spojených státech zmizelo od konce 20. století přes 2 000 přehrad a tempo se dále zvyšuje. Na řece Elwha ve státě Washington se lososi vrátili na původní trdliště během několika let po odstranění dvou obrovských přehrad. Některé ryby dopluly výš proti proudu, než vědci předpokládali, jako by si pamatovaly trasu, která byla celé století uzavřená.

Na menších tocích působí proměna velmi osobně. Farmář ve Francii znovu viděl kolem svých polí proplouvat úhoře a mihule poté, co byl odstraněn rozpadající se jez. Ve Finsku dobrovolníci natočili pstruhy, kteří už několik týdnů po demolici skákali v nově uvolněné peřeji. Čísla vyprávějí jeden příběh - propojené kilometry a navrátivší se druhy -, ale roztřesené záběry z mobilu, na nichž první ryba překonává kdysi neprůchodné místo, zachycují něco mnohem instinktivnějšího.

Děje se to proto, že řeky jsou ze své podstaty neklidné. Když je sevřeme přehradami a jezy, pouze nezadržujeme vodu; zastavujeme celý živý systém. Usazeniny se hromadí, hladina kyslíku klesá a tažné ryby narazí na beton, načež se obracejí zpět. Odstraněním více než 15 000 překážek po celém světě inženýři a místní komunity v podstatě uvolňují ruční brzdu tisícům povodí. Voda začne znovu utvářet vlastní trasu. Štěrk se přesouvá a vytváří trdliště, zatímco chladnější voda z horní části toku se promíchává s ostatní. Je to, jako by se ekosystém, který desítky let čekal v režimu pauzy, znovu spustil.

Za tím stojí hlubší princip: volně tekoucí řeky propojují hory, lesy, nivy a oceány do jediného rozsáhlého oběhového systému. Když se tento systém rozpadne na oddělené části, dopadne to na vše od drobného vodního hmyzu po pobřežní rybolov. Jakmile se znovu propojí, obnova se může šířit nenápadnými a překvapivými cestami.

Jak obnovit řeku, aniž bychom předstírali, že je to snadné

Odstranění říční překážky nezačíná demoliční koulí. Obvykle mu předchází otázka, která může znít až naivně: „Jak tato řeka vypadala dříve?“ Vědci procházejí staré mapy a zažloutlé fotografie. Starší místní obyvatelé popisují meandry a tůně, na které si pamatují z dětství. Inženýři obcházejí břehy a označují kořeny stromů, bývalá koryta i skrytá potrubí v místech, kudy by se voda po odstranění zdi mohla prudce vyvalit.

Potom přichází citlivá fáze: naplánovat zásah. Když se odstraní příliš mnoho betonu příliš rychle, může se uvolnit ničivá vlna bahna a trosek. Většina projektů proto postupuje po etapách. Jeden zářez zde, řízené proražení jinde a každodenní sledování zákalu i průtoku. Nejde ani tak o demolici jako spíš o operaci živého těla. Smyslem není pouze něco odstranit, ale pomoci řece znovu nalézt vlastní tvar.

Mnozí si odstranění přehrady představují jako hrdinský snímek „před a po“ - jediný výbuch a pak okamžitý ráj. Skutečnost bývá mnohem bahnitější. Vlastníci pozemků se mohou obávat ztráty zrcadlově hladkého rybníka. Rybáři mohou mít rádi lov v klidné nádrži. Obce se bojí povodní nebo zániku výrazné stavby. Ekologické organizace pak tráví dlouhé večery na schůzích vysvětlováním, proč může být divočejší a neuspořádanější řeka z dlouhodobého hlediska bezpečnější i bohatší.

Z lidského hlediska je toto napětí dobře známé. U řeky se projeví ve chvíli, kdy po odstranění přehrady klesne hladina a odkryté břehy vypadají první rok či dva syrově, téměř ošklivě. Hnědé bahnité lavice. Odumřelé pařezy. Buďme upřímní: nikdo se zrovna nestaví do fronty, aby navštívil obnovované území uprostřed této fáze.

Právě zde se však příběh často nenápadně obrátí. Holou půdu začnou osidlovat původní rostliny. Přiletí ptáci. Vytvoří se štěrkové lavice. Řeka začne do krajiny vplétat nový vzorec a člověku dojde, že „ošklivá“ část byla jen mezikapitola, kterou na sociálních sítích vídáme jen zřídka.

Po technické stránce se opakuje několik základních postupů. Překážku je třeba narušit tak, aby se sedimenty uvolňovaly postupně, nikoli naráz. Pod tokem se obnovují peřeje a tůně, které zpomalují proud a poskytují rybám místa k odpočinku. Přidává se také velké dřevní množství - kmeny a kořenové náběhy stabilizující břehy a vytvářející úkryty. Inženýři dnes vše modelují v počítačích, ale při procházce podél nově osvobozeného úseku často stále rozhoduje staromódní zkouška: zní řeka správně?

Lidi nejčastěji zklame netrpělivost. Komunity čekají hned měsíc po odstranění přehrady křišťálově čistou vodu a skákající lososy. Když je řeka nějakou dobu hnědá nebo se jako první objeví invazní rostliny, dostaví se rozčarování. Komunikace je proto stejně důležitá jako beton. Týmy, které otevřeně sdílejí aktuální stav - „Voda je teď kalná, ale tady je důvod, proč to patří k procesu“ -, si obvykle snáze udrží důvěru.

Další častou chybou je považovat odstranění přehrady jen za ekologický projekt a přehlížet společenskou paměť. U starého mlýnského rybníka se možná 60 let konaly rodinné pikniky. Popraskaná zeď porostlá mechem může být na stovce svatebních fotografií. Pokud budete předstírat, že tyto pocity neexistují, odpor pouze zesílí. Když je uznáte, lidé snáze přijmou představu jiné, pohyblivé krajiny, která se začíná rodit.

Každý z nás zažil chvíli, kdy něco, co považoval za trvalé, náhle zmizelo a on se musel rozhodnout, zda to oplakat, nebo se podívat, co vyroste v uvolněném prostoru. Říční překážky jsou obdobou tohoto prožitku ve velkém měřítku. Vznikly z tehdy pochopitelných důvodů - kvůli energii, zavlažování či plavbě - a jejich demontáž není vymazáváním historie. Je to rozhodnutí o tom, jakou budoucnost chceme nechat vodě vytvářet.

„První rok po odstranění přehrady jsem si upřímně říkal, jestli jsme neudělali chybu,“ přiznává inženýr, který vedl projekt odstranění v Nové Anglii. „Ve třetím roce, když jsme viděli lososí trdliště na místech, kam se nedostali za života mých prarodičů, jsem přestal pochybovat. Řeka jen potřebovala dostat šanci.“

Lidé se často ptají, co mohou udělat osobně, pokud nebydlí u nějaké známé přehrady. Odpověď není tak dramatická jako virální video, ale její síla je nenápadná:

• Zajímejte se o řeky ve svém okolí: kdo je spravuje, jaké překážky na nich stojí a jaká zvířata jsou na nich závislá.
• Podporujte místní skupiny pracující na rybích přechodech, modernizaci propustků nebo odstraňování malých přehrad.
• Choďte na veřejná projednání, kde se o těchto projektech rozhoduje.
• Sdílejte příběhy - nejen statistiky - o tom, jak volně tekoucí voda mění konkrétní místa.

Když překážka padne, příběh se šíří dál

Projděte se podél znovu propojené řeky a všimnete si drobných vedlejších účinků, které by vás nikdy nenapadlo uvést v žádosti o grant. Majitel kavárny přisune pár stolků blíž k nyní živému břehu. Dítě hledá raky v mělké peřeji, která dříve ležela pod třemi metry klidné vody. Ledňáček probleskne modře nad proudem, jenž se konečně pohybuje dost rychle, aby nesl kyslík.

Tyto jemné proměny se sčítají. Obnovení tahu ryb není jen o tom, že se jeden druh posune výš v ochranářském přehledu. Jde také o živiny, které se z moře dostávají do vnitrozemí a vyživují lesy podél břehů. Vrací se vydry a orlovci říční, protože se vrátila jejich kořist. A nivy mohou znovu dýchat: vodu zadržují a pomalu ji uvolňují, místo aby ji posílaly přímo proti tvrdé svislé zdi.

Více než 15 000 již odstraněných překážek po světě představuje začátek, nikoli cílovou čáru. Jen evropské řeky stále rozděluje odhadem 1,2 milionu překážek. Mnohé vodní elektrárny zůstanou, alespoň prozatím, protože dodávají elektřinu, na níž jsou společnosti stále závislé. Zajímavé je, že se mění výchozí předpoklad. Namísto automatické úvahy, že každý starý jez musí zůstat stát, si stále více vlád a komunit klade otázku: „Zaslouží si tato věc tady ještě své místo?“

Tato otázka je nenápadně radikální. Jde proti století uvažování, v němž pokrok znamenal více stavět, více zpevňovat, více narovnávat a kontrolovat. Nechat řeku téct svobodněji může působit jako přiznání, že nemáme vše zcela pod kontrolou. Současně to však otevírá prostor pro nové druhy infrastruktury: promyšlenější nivy, obnovené mokřady, skutečně funkční rybí přechody i malé vodní elektrárny, které neblokují celá povodí.

Celým tématem prochází i emocionální proud. V době, kdy tolik ekologických příběhů vypráví o ztrátách a zavírajících se možnostech, patří odstraňování přehrad k vzácným příběhům opačného směru. Dveře se otevírají. Rybí tahy se obnovují. Místa odepsaná jako „mrtvé řeky“ vykazují známky rychlého a vytrvalého zotavení. Neodčiní to způsobenou škodu, ale dokazuje to, že některé systémy si pamatují, jak se uzdravit, pokud jim přestaneme překážet.

Až příště přejdete most, možná se podíváte dolů a budete přemýšlet, co leží výš proti proudu. Stojí tam stará, napůl zapomenutá překážka, která už vlastně nikomu neslouží? Je někde komunita stále rozpolcená mezi nostalgií po klidném rybníku a zvědavostí na živou, pohybující se řeku? Těch 15 000 odstranění po celém světě ukazuje, že změna už putuje po proudu - po jedné popraskané zdi a jednom přívalu chladné, divoké vody.

Časté otázky:

• Proč se nyní odstraňuje tolik říčních překážek? Mnohé přehrady a jezy jsou staré, nebezpečné nebo už neslouží svému účelu a dnes máme přesvědčivé důkazy, že jejich odstranění obnovuje rybí populace, zlepšuje kvalitu vody a může snížit dlouhodobé náklady.
• Nejsou tyto přehrady nezbytné pro vodní energetiku? Některé velké vodní elektrárny zůstanou, ale mnoho odstraněných překážek vyrábí jen málo elektřiny nebo žádnou; často jde o historické stavby, jejichž ekologický dopad už nelze ospravedlnit.
• Nezvýší odstranění přehrad riziko povodní? V řadě případů naopak opětovné propojení řek a niv rozloží a zpomalí povodňovou vodu, čímž sníží kulminační průtoky níže po proudu, přesto každé místo vyžaduje pečlivé posouzení.
• Jak rychle se ryby vrátí po odstranění překážky? V některých řekách byly tažné druhy, například lososi a pstruzi, zaznamenány proti proudu již během první tahové sezóny po odstranění, přičemž jejich počet v dalších letech rostl.
• Co mohu dělat, pokud mi záleží na místní řece? Nejprve zjistěte, jaké překážky na toku existují, promluvte si s místními skupinami nebo úřady, účastněte se veřejných jednání a podpořte projekty, které propojují potoky pomocí dobře připravených odstranění založených na vědeckých poznatcích.