Jak Nizozemsko zvítězilo nad vodou a zaplatilo cenu

Jedno šedé listopadové ráno poblíž Arnhemu má obloha téměř stejný odstín jako voda. Cyklista se zastaví na hrázi a pozoruje řeku, která se už nechová docela jako řeka. Zatáčí tam, kam jí nařídili inženýři. Rozlévá se do širokých nádrží, jež před dvaceti lety neexistovaly. Krávy se pokojně pasou pod úrovní moře, jako by na této krajině nebylo nic neobvyklého.

Kolem tiše proplouvá nákladní loď a její brázda omývá rákos vysazený lidskou rukou. Pod klidnou hladinou se skrývá příběh země, která se rozhodla překreslit přírodu pomocí pravítek, čerpadel a betonu.

Nizozemsko nad vodou „zvítězilo“.

Jenže účet konečně přichází.

Když se země rozhodne, že voda bude poslouchat

Vztah Nizozemců k řekám vychází z nekompromisního faktu: téměř třetina země by přirozeně patřila moři. Po staletí zde lidé vodu vytlačovali, budovali hráze, hloubili kanály a nenápadně přesvědčovali řeky, aby tekly tam, kde to potřebovala města. Když stojíte na silnici v polderu, zvláštnost této situace pocítíte až v útrobách. Kanál leží výš než pole. Pole jsou výš než čerpadla. A právě čerpadla jsou jediným důvodem, proč celá tato oblast není jezerem.

Krajina působí klidně, pod jejím klidem však probíhá neustálé vyjednávání.

Příkladem jsou Máza a Waal, dvě velké evropské řeky, které nesou hlavní pracovní zátěž. Nizozemští inženýři ve 20. století narovnali jejich divoké meandry, zúžili koryta a sevřeli je vysokými hrázemi, aby ochránili cennou zemědělskou půdu i rostoucí města. Získávala se nová půda, vesnice se rozšiřovaly a dálnice vedly přes území, která bývala záplavovými oblastmi. Po desítky let to vypadalo jako triumf. Povodně, z nichž měly předchozí generace strach, přicházely méně často.

Pak nastaly zimy v letech 1993 a 1995. Silné srážky v horních tocích poslaly do pečlivě uspořádaného říčního systému obrovské množství vody. Zúžená koryta fungovala jako zmáčknutá hadice. Hladina stoupala příliš rychle a příliš vysoko. Evakuováno bylo dvě stě padesát tisíc lidí. Náhle se ukázalo, jak křehké toto „vítězství“ je.

Logika původního systému byla prostá: chránit půdu tím, že řeky uzavřeme mezi pevné hráze a udržíme je tam. Na papíře tento postup fungoval. Ve skutečnosti klimatická změna nenápadně změnila výpočty. Teplejší vzduch pojme více vlhkosti, vzorce srážek se proměňují a tání sněhu ve vzdálených horách je méně předvídatelné. Řeky, které se dříve vylévaly jednou za deset let, se dnes nebezpečí přibližují každých pár let. Napřímená koryta ženou vodu k pobřeží, místo aby jí umožnila rozlít se do záplavových území a zpomalit. Čím víc Nizozemci své řeky ovládali, tím více se tyto řeky měnily v nabité zbraně namířené na nejníže položená místa země.

Cenou za někdejší vítězství je platit navždy za to, abyste neprohráli.

Skrytá cena přetváření řek v Nizozemsku

Nizozemská odpověď na téměř katastrofické situace z 90. let byla pokorná i radikální zároveň: vrátit řekám část jejich prostoru. Celostátní program „Prostor pro řeku“ udělal něco, co v zemi vybudované na získávání půdy znělo téměř kacířsky. Inženýři posunuli hráze dále do vnitrozemí. Zemědělci dostali zaplaceno za stěhování. Byla vyhloubena vedlejší koryta, aby se přebytečná voda mohla rozlít namísto nárazu do měst. Pokud se dnes projdete poblíž Nijmegenu, uvidíte místa, kde dříve stály domy a kde Waal nyní může o něco volněji dýchat.

Tentokrát vítězství znamenalo obětovat část půdy, kterou tak usilovně získávali.

Pro místní nešlo o abstraktní klimatický plán. Znamenalo to zabalit rodinný statek, který stál po generace na stejném místě. Znamenalo to sledovat, jak se z nejlepších polí stává sezonní jezero. Znamenalo to věřit, že stát skutečně splní sliby o náhradách a novém bydlení. Mnozí změny přijali, někteří proti nim hořce bojovali a několik lidí dodnes hledí na nová vedlejší koryta se směsí rozhořčení a hrdosti.

Každý z nás zná okamžik, kdy zjistí, že chytrá zkratka vytvořila větší nepořádek než původní problém.

Méně se mluví o tichém úbytku biodiverzity, který reformám předcházel. Sevřením řek a odvodněním mokřadů Nizozemsko zničilo bezpočet přirozených stanovišť. Lužní lesy, trdliště ryb i mokřady, kde se ptáci zastavovali při migraci, byly rozděleny na malé, snadno spravovatelné plochy. Napřímené řeky ženou vodu do moře a odnášejí sedimenty, které se dříve usazovaly a živily bohaté ekosystémy. Hladina podzemní vody klesá, rašelinné půdy vysychají a sesedají, uvolňují uhlík a doslova snižují terén ještě hlouběji pod úroveň moře.

Buďme upřímní: málokdo si přečte technický plán a pomyslí si: „Co to za třicet let udělá s vážkami?“ Právě tam však často dopadají skryté náklady.

„Každý metr, který řece vezmete, je metr, který musíte navždy bránit,“ řekl mi nizozemský správce vod při pohledu na mapu hrází a polderů. „To je ta část, kterou jsme dlouho neradi říkali nahlas.“

• Ekonomické náklady: Neustálá údržba hrází, čerpadel, zdymadel a bagrovaných koryt vyžaduje během desetiletí miliardy eur.
• Ekologické náklady: Zaniklé mokřady a napřímené řeky snižují biodiverzitu, zhoršují kvalitu vody a zvyšují emise uhlíku z odvodněných půd.
• Sociální náklady: Komunity jsou vyzývány, aby se přestěhovaly, přizpůsobily nebo žily s napětím, že jsou „chráněné, ale jen pokud systém nikdy neselže“.
• Psychologické náklady: Trvalá úzkost v pozadí, zejména když každá vydatná srážka spouští upozornění v telefonu a zpravodajské relace.
• Politické náklady: Každý nový projekt otevírá tvrdé debaty o tom, kdo se vzdá půdy, kdo zaplatí a čí bezpečnost dostane přednost.

Co nizozemský experiment znamená pro ostatní

Když se na nizozemský příběh zadíváte pozorněji, stává se jakýmsi zrcadlem klimatické doby. Mnoho zemí nyní pokouší stejná představa: ohnout řeky, získat pobřežní území, stavět stále vyšší zdi a věřit, že technologie udrží neklidnou planetu na uzdě. Nizozemsko ukazuje, jak daleko lze dojít - a jak rychle účet narůstá. Stoupající moře tlačí na pobřežní hráze. Silnější deště prověřují říční ochranu. Systém se proto znovu a znovu modernizuje. Půda zatím působí pevně, přesto závisí na nepřerušeném řetězci čerpadel, energie a politické vůle.

Skutečná otázka nezní, zda můžete přírodu jednou porazit. Jde o to, jak dlouho si můžete dovolit pokračovat ve hře.

Časté otázky:

• Otázka 1: Proč Nizozemsko vůbec odklánělo řeky a získávalo půdu? Protože velké části země jsou přirozeně bažinaté nebo leží pod úrovní moře, Nizozemci upravovali řeky a vysoušeli mokřady, aby získali zemědělskou půdu, prostor pro města a ochranu před povodněmi. Nejdříve šlo o přežití, později o hospodářský růst.

• Otázka 2: Snížil program „Prostor pro řeku“ skutečně povodňové riziko? Ano, první výsledky ukazují, že poskytnutí většího prostoru řekám snižuje maximální hladinu vody při vysokých průtocích. Oblasti jako Nijmegen a údolí IJssel mají nyní širší koryta a rozlivové zóny, které při extrémních srážkách fungují jako bezpečnostní nárazníky.

• Otázka 3: Jaké škody na životním prostředí způsobilo odklánění řek? Získávání půdy a kanalizace zničily mnoho přirozených záplavových území, mokřadů a vedlejších ramen. To omezilo stanoviště ryb a ptáků, zhoršilo kvalitu vody a urychlilo sesedání i vysychání rašelinných půd, které zároveň uvolňují skleníkové plyny.

• Otázka 4: Mohou jiné země kopírovat nizozemský model v boji proti povodním a růstu hladiny moře? Částečně ano, zejména pokud jde o odborné znalosti v plánování a monitorování. Bezmyšlenkovité kopírování starého modelu „dobýt a sevřít“ však hrozí opakováním stejných chyb. Dnes je podstatnější kombinovat inženýrská řešení s prostorem pro přírodu, namísto otevřeného boje proti ní.

• Otázka 5: Znamená to, že bychom měli přestat stavět hráze a mořské zdi? Ne, ochranné stavby jsou pro mnoho míst stále zásadní. Skutečná změna spočívá v tom, že je budeme vnímat jako jeden z mnoha nástrojů vedle obnovy záplavových území, omezení výstavby v rizikových zónách a plánování dlouhodobých změn namísto pouhého příštího volebního období.